Dětské kolébky a postýlky a to nejen domácí, ale i nemocniční, jsou v naší době naprostou samozřejmostí, takže se zdá, že existují odjakživa. Ale o jejich vzniku není mnoho ověřitelných informací.

Že dětské kolébky byly v Antice používány téměř před dvěma tisíci let, je doloženo zachovalým nábytkem z antického města Herculanea. Herculaneum, město patriciů a vyšší vrstvy obyvatel, zaniklo, stejně jako Pompeje, při výbuchu sopky Vesuv roku 79 n. l. Město bylo po výbuchu sopky zaplaveno proudem vařícího bahna a sutě do výšky 10 až 26 metrů. Vrstva bahna zakonzervovala dřevo, nábytek, věci osobní potřeby i svitky papyru.

Z vyobrazení na Trojánovu sloupu (111 let n. l.) je patrné, že dácké ženy (z dnešního Rumunska) nosily košíky s nemluvňaty na hlavách.

Nejčastěji však novorozenci neměli samostatnou postýlku a spávali v lůžku s matkou a jí byli často zalehnuti. O tom svědčí jak přísné zákony vydávané od synodu ve Wormsu r. 868, až po Pruský zemský soud r. 1817, tak citace z bible: „A syn této ženy zemřel v noci, protože ona jej ve spaní umačkala“. V Itálii proto zhotovovali zvláštní ochranné stojany, kterými matka kojence ve svém lůžku obestavěla.

Téměř u všech národů se (v Rusku a La­ponsku ještě ve dvacátém století), od stropu pomocí provázků zavěšoval košík, bednička nebo plachetka s dítětem. Dítě bylo chráněno před zemním chladem, dýchalo ve výšce lepší vzduch a současně mohlo být pohupováno.

Ukládání dětí vždy záviselo na podnebí a životních zvyklostech obyvatel. Údajně ještě dnes Kurdové pro své malé děti vyhrabávají dolíky v zemi, které plní teplým vyhřátým pískem. Ten drží teplo a je hygienický. Z historie chladné Evropy je známé, že pro vzájemné zahřívání se a udržení tepla spalo více dětí nebo i s dospělými pohromadě v posteli, nejčastěji zabudované do alkovny (výklenku ve zdi). Rakouská panovnice a česká královna Marie Terezie v rámci svých osvícených reforem, mj. všeobecné vzdělávací povinnosti, požadovala, aby každé dítě mělo samostatné lůžko.

Kolébky

Od raného středověku jsou na obrazech malovány kolébky s bočním nebo rotačním pohupováním. Často se s nimi dalo pojíždět do stran. Kolébka se pohupovala buď na zemi, nebo v podstavci. Materiálem pro výrobu bylo nejprve proutí, později dřevo. Zajímavé je, že již před rokem 1800 se lékaři hádali o to, zda je kolébka škodlivá. Jedni byli toho mínění, že je v kolébce dítě chráněno jako v mateřském těle, nebo jako by je houpala na rukou. Jejich odpůrci tvrdili, že ležením se dítě stává neklidným a nervózním. Vědecké výzkumy v Německu v druhé polovině dvacátého století prokázaly užitečnost kolébek: podporují psychiku, pohyblivost a regulaci dechu. Z teplotních a bezpečnostních důvodů, aby dítě z nehluboké kolébky nevypadlo a z představy, že by rostlo křivě, se děti dávaly do kolébek pevně zavinuté.  Kolébky se, aby dítě bylo chráněno před hmyzem a světlem, překrývaly plátnem, později se doplnily speciální konstrukcí pro zavěšení textilních nebes z tylu nebo vyšívaných a krajkami zdobených tkanin.

Dětské postýlky

Také o dětských postýlkách není mnoho informací. Ze čtvrtého století n. l. z Řecka je vyobrazení dítěte ležícího na pohyblivém stole podobném lůžku. Tato dětská postel se dala přetahovat k pracovním místům.

Z 12. století je známé vyobrazení postýlky novorozeného Krista skládající se z podstavce se závěsnou sítí. Na obrazech z venkovského prostředí jsou postýlky ve tvaru žlabu nebo truhly, která měla v noci odklopený sedadlový dílec.

Dětská lůžka byla také výsuvná z podnoží rodičovské postele nebo z prádelníku. Postýlka v prádelníku nebo komodě se vytahovala jako zásuvka, nebo měla vpředu otevíraná prořezaná dvířka. V Alpských zemích od 16. do 19. století existovaly svinovací nebo zasunovací postýlky. V malých domech bylo málo místa a tak se místní truhláři snažili, aby postýlky zabíraly ve dne co nejméně místa.

Písemné zmínky o evidenci dětských postýlek jsou v inventárních soupisech majetků střední a vyšší třídy z první poloviny 16. století.

Od roku 1715 jsou popisovány pokojové vozíky – košatiny s diskovými kolečky a s ojkou a odklápěcí stříškou. Také prodlužovací lůžko není současný vynález. V Etnografickém muzeu ve Vídni je šestinohá postýlka z roku 1737. Ze základního rámového čtyřnohého korpusu s vyšším zadním čelem spojeným s postranicemi se vysouvá spodní čelo s dvěma nohama spojené s užším rámem s postranicemi.

Již v 17. století se začaly zhotovovat dřevěné postýlky v několika velikostech, s vertikálně upevněnými soustruženými tyčkami nebo laťkami, podobné dnešním. Pro děti různých věkových skupin byly vyráběny postýlky rozdílných velikostí se zábranami proti pádu. Rodiče vždy chránili své děti před veškerým nebezpečenstvím a tak často na kolébkách a postýlkách byly malovány nebo vyřezány ochranné symboly před zlými mocnostmi: muří noha, křižující se trojúhelníky, křesťanská znamení, citáty z bible.

Na začátku 20. století z hygienických důvodů vznikly kovové postele se sítí, často secesně zdobené.

Zdroj: https://drevmag.com/cs/2018/09/27/z-historie-detskych-kolebek-a-postylek/